Anetka, 25. týden
S manželem jsme se rozhodli mít miminko v roce 2013. Netušili jsme, jak dlouhá cesta náš ještě čeká.
Euforie se ztrácela z každým neúspěšným měsícem a výsledky ze spermiogramu tomu moc nepřidaly. V roce 2014 jsem absolvovala laparoskopii, kvůli srostlým vaječníkům. Nakonec mi zjistili endometriozu (srůsty v děloze, u vaječníků). Po dalším neúspěšném roce mě moje paní Mudr. Eva Dvořáková Ph.D. doporučila do Sanusu, kam jsem začala docházet v roce 2015 a v péči Mudr. Jiřího Štěpána, CSc. Po 9 měsících jsem mohla konečně vysadit léky a začali jsme se řešit IVF. S velkými obavami, aby po tolika letech nepřišlo zklamání, jsem po transféru zkusila těhotenský test. Když jsem se po pár minutách podívala a ty dvě čárky tam byly, přišel obrovský příval štěstí a zároveň strachu, abychom to všechno zvládli. V tom momentě už se člověk nebojí o sebe, ale o to malinké.
Naštěstí vše probíhalo v pořádku a já se i po 1. trimestru vrátila do práce, abych byla trochu mezi lidmi a doma pořád nepřemýšlela. Neměla jsem nijak fyzicky náročnou práci, takže tomu nic nebránilo. Už od prvního screeningu jsme věděli, že čekáme holčičku, ale nikomu jsme to neřekli. Pomalu jsme nakupovali a těšili se. Ve 20. týdnu nám bylo řečeno, že je holčička menší, ale nic kvůli čemu by jsme se měli obávat. 10. 12. se mi udělalo špatně, ani nevím proč jsem tenkrát nejela na pohotovost, asi mi to nepřišlo nijak zvláštní, druhý den už to bylo lepší i jsme vyrazili do kina.
14. 12. jsem se vzbudila s divnými bolestmi břicha až do zad, pohyby jsem skoro vůbec necítila, jen jak mi tvrdne břicho. Manžel přijel z práce, odvezl mě k mé doktore a ta nás hned poslala do nemocnice. Byla jsem 24+3tt, v pardubické nemocnici pořádně nevěděli co se mnou, vůbec neřešili, že mi tolik tvrdne břicho, přehazovali si mě jako bramboru, já nevěděla co se děje. Nechali si mě tam, vysoký tlak, kapačky s hořčíkem.
Brečela jsem, nemocnice nesnáším. Po pár hodinách co jsem tam ležela a všichni se na mě dívali s lítostivými pohledy, mi řekli, že mě převáží do FN HK na ukončení těhotenství. Cože? Nikdo mi nic neřekl, vždyť celou dobu bylo vše v pořádku. Nakládají mě do sanitky, každý pohyb s lehátkem, brzdění, mě bolí a břicho je jako kámen. Snažím se uklidnit sebe a v duchu mluvím na naši holčičku, že to všechno spolu zvládneme. Sanitka houká. Manželovi píšu sms. Na příjmu strávím několik hodin, řeší co s námi je. Tlak už není tak vysoký, ani bílkovina v moči není. Nakonec našli hematom na placentě, vyšetřovalo mě několik lékařů, radili se, z neustálých ultrazvuků mě bolelo břicho ještě víc. Hematom dráždí dělohu, proto ty kontrakce. Miminko je malé, protože placenta špatně funguje. Odmítám odběr plodové vody, mám strach, aby se to ještě nezhoršilo.
Po dalších výsledcích, mi doporučují podstoupit odběr, aby se vyloučil zánět. Svolím, ale brečím u toho, mám hrozný strach. Následují kortikoidy na plíce miminka, kdyby náhodou mělo přijít na svět. Přijíždí manžel, oba jsme pořád v šoku a přichází za námi lékař, který mě přijímal, Mudr. Martin Štěpán Ph.D. a neonatolog Mudr.Jan Malý Ph.D. Říkají nám vše co se může stát, šedá zóna, miminko nemá vše dovyvinuté, navíc má moc malou váhu. Je pravděpodobné, že nemusí zvládnout porod, že může mít různá postižení vlivem předčasného porodu. Bylo toho tolik, já měla pocit, že jen sedím a ani nevnímám, jsou v mlze, hlasy slyším z dálky. To přeci nemůže být pravda. Takovou dobu jsme čekali, už jsme za půlkou a teď bychom o to naše maličké měli přijít? Před pár měsíci jsem narazila přes známé na facebooku na příběh Amálky, malé úžasné bojovnice, co se narodila s váhou 400 g ve 25tt. Říkali jsme si, jak je úžasná, že to vše zvládla a najednou jsme v podobné situaci?
Dvě noci jsem ležela na pokoji u porodních sálů. Poslouchala maminky,co rodí, miminka, jak pláčou. Střídali se tam ženy s velkými bříšky, co čekaly na porod a nechápaly, co tam dělám já, když skoro žádné břicho nemám. Když se mě zeptaly na týden těhotenství, lítostivě se na mě dívaly. Druhý den ráno po kontrole, kdy zjistili, že se děložní čípek zase zkrátil, jsem se měla rozhodnout, jak budeme postupovat v případě porodu. Pokud by se porod opravdu rozjel, tak zda budu rodit přirozeně nebo sekce. Ani v jednom případě mi nezaručí, že miminko zvládne porod a v případě sekce, vzhledem k velikosti miminka, které je hodně dole, bych další těhotenství mohla plánovat až za dva roky. Představa, že by vše dopadlo špatně a my doma koukali další dva roky na prázdnou postýlku mi připadala naprosto šílená, stejně jako situace, ve které jsme byli. Rozhodli jsme se s manželem, že tomu necháme volný průběh a pokud třeba nezačnu krvácet nebo nenastane nějaké jiné ohrožení, budeme porod směřovat přirozenou cestou.
Po dvou dnech se břicho uklidnilo, a tak mě přesunuli na oddělení pro rizikově těhotné. Nejsem moc komunikativní, s cizími aktivně kontakt nenavazuji. Když mě dali na pokoj k budoucí mamince Petře, která byla v těhotenství cca o týden napřed a hned se mě začala vyptávat co se děje, psala jsem manželovi, že to nedám, že si nechci s nikým povídat, vždyť zrovna prožívám to nejhorší. A tahle Petra byla ta nejlepší, se kterou jsem na pokoji mohla být. Pozitivní přístup, kterým se mě od začátku snažila nakazit, rozptýlení, povídání mi nakonec opravdu pomáhalo. Několikrát denně sestřičky kontrolovaly ozvy miminka. Ta naše holčička byla tak malinká, než ji vždycky našly, tak se mi skoro zastavovalo srdce strachem. Byl víkend a to se v nemocnici nic moc neděje. Jídlo, návstěvy, odpočinek. Jezdil za mnou manžel a mamka.
Čekala jsem na pondělní kontrolu. Cítila jsem se mnohem lépe, o to větší šok přišel, když jsem z neděle na pondělí v noci začala trochu krvácet, hrozně mě to vyděsilo. Sestřička mě vyšetřila, jednalo se o krvácení kvůli tomu hematomu a tak jsem se snažila uklidnit a usnout. Ráno na kontrole jsem se dozvěděla, že placenta téměř nefunguje, za několik dní co jsem v nemocnici byla, malá vůbec nevyrostla a může se stát, že se placenta odloučí a tím dojde miminku kyslík. Brečela jsem, manžel taky, už jsem měla pocit, že už to dál nezvládnu, tohle čekání, že mi umře v břiše. Už jsem si přála, aby se to nějak rozseklo, že už se s tím nějak vypořádám, ať už se něco děje. Pořád jsem si s malou v duchu povídala, že to spolu musíme zvládnout, že jsme si ji moc přáli a tak dlouho na ni čekali. Bylo to těžké, měla jsem pocit, že pohyby skoro necitím a nemohla jsem si ani hladit břicho, abych dělohu zbytečně nedráždila.
Kolem půlnoci mi začalo zase tvrdnout břicho a když se bolesti vracely, začala jsem sledovat hodinky. Vracelo se to cca po 10 minutách. Já snad opravdu začínám rodit. Nějak jsem tomu nechtěla věřit, doufala jsem, že to zase přejde. Ale nepřešlo ani ráno po teplé sprše, na kontrole mi pan doktor řekl, že už mám půlku za sebou, otevřená na 5 cm, opravdu rodím. Přišla jsem na pokoj celá ochromená. Jsem 25+2, miminko má kolem 500 g, jako špatný sen. Brečela jsem. Petra mi řekla, že už o mě na dětské klinice určitě vědí, že chystají inkubátor a vše potřebné, aby malá dostala tu nejlepší péči. Že se prostě musím „zabejčit“ a že to zvládneme a ať okamžitě volám manžela, aby přijel. Já si myslela, že mám času dost. Bylo půl 8 ráno a převezli mě na porodní box. Manžel přijel v 8:45, zrovna přišel lékař, který měl být u porodu. Byla jsem opravdu šťastná, že se ve dveřích objevil zrovna Mudr. Martin Štěpán Ph.D., který mě i přijímal. Nález 6 cm, bude to pravděpodobně dopoledne, ale nebudeme nic popohánět, ať si jde miminko samo, jak potřebuje. Kontrakce už byly docela silné, dostala jsem něco na bolest. Potřebovala jsem na WC (alespoň jsem si to myslela, jako prvorodička jsem netušila, že takhle hodně tlačí miminko), tak mě sestřička odpojila z monitoru, abych si mohla dojít. Nicméně, asi jak jsem vstala z lehátka, jsem všemu ještě víc pomohla a zpátky na lehátko jsem myslela, že snad už nedojdu. Přišla sestřička a říká, až to bude hodně tlačit, řekněte. Odpovídám, tak už. Zkontrolovala nález a ihned volala doktora. Najednou tam bylo hodně lidí, ale to jsem vůbec přes tu velkou bolest nevnímala. Na pár zatlačení byla malá venku. Narodila se v plodových obalech. Byla v něm schovaná jako v klubíčku, to jí hodně porod usnadnilo.
Manžel byl celou dobu se mnou, vše viděl. A nechápal, kde je miminko, až když lékař otevřel plodový obal a malou z něj vyndal, bylo neuvěřitelné, jak malinká byla. Okamžitě ji odnesli. Nevěděli jsme ani, zda žije. Po chvíli se vrátil lékař, že se na ní byl podívat a že to vypadá příznivě. Pro nás velká úleva, ŽIJE. Po několika minutách přišla dětská lékařka, která nám řekla, že nemůže říct, jak to dopadne, ani jak na tom malá bude, ale že se snaží. Že jí nemuseli dávat nijak velkou podporu do začátku. To pro nás bylo první malé vítězství.
Naše Anetka se narodila 20. 12. 2016 v 9:23 s váhou 430 g a 29 cm. Převezli ji na JIRP na dětské klinice, mě zpátky na oddělení. Manžel mohl jít za Anetkou po 2 hodinách, kdy už byla zabydlená ve svém inkubátoru. Jakmile přišel, začala křičet, jak kdyby to věděla. Pak si pro mě přišel a šli jsme se na ní podívat společně. Strašně jsem se bála, toho, jak bude vypadat, že tam budu jen brečet. Čekala jsem nějaké malé nehybné stvoření. Všude samé inkubátory, hadičky, přístroje, pípání, hučení. Když jsem ji poprvé uviděla, nemohla jsem věřit tomu, že tohle mini miminko je naše. Kopala rukama a nohama. Mohla jsem jí pohladit. Její chuť do života mi dodala obrovskou energii, nebrečela jsem, cítila jsem vděčnost, že to v bříšku přežila a má chuť bojovat a být tu s námi. Po návratu na pokoj jsem začala stimulovat mléko a od té chvíle každé tři hodiny. S Petrou jsem se potkala u večeře. Přiznala, že měla strach, ale přiznat mi to nemohla- Bez tebe bych to nedala Péťo, děkuju ♥ Reakci jedné maminky, co s námi seděla u stolu, nezapomenu. Když jsem řekla, že jsem porodila, že mám malou na dětské klinice, že váží 430 g, tak na mě úplněvyhrkla, jako jestli je zdravá a tvářila se dost vyděšeně. Já věděla, že by samozřejmě bylo lepší, kdyby byla ještě v bříšku, ale ne za těch podmínek, které jsme měli, takhle je to pro ní opravdu lepší.
Ráno mě pustili domů, šli jsme se ještě za Anetkou podívat. Lekla jsem se co to má v pusince. Sestřička nám řekla, že kousek gázy s glukózou, protože pištěla. Tak jsme sehnali malý dudlíček od Nuku. Díky Anetce už ho tam dostávají všechna miminka a maminky ho nemusí shánět. Bylo to tak strašně zvláštní jet z porodnice, bez miminka, přijít domů do prázdna. Měla jsem ale poslání, jezdila jsem za Anetkou téměř denně. Rozjela laktaci, vozila jsem mléko, plínky, ubrousky, vše co bylo třeba. Manžel každé ráno do nemocnice volal, abychom zjistili, jak se jí daří. Já nikdy nedokázala zavolat, bála jsem se, že by mi řekli něco špatného. Volal každé ráno, i přesto, že jsem tam dopoledne jela, nebo odpoledne spolu. Poprvé jsem mohla klokánkovat 1. 1. 2017, díky sestřičce Líďě. Byl to nepopsatelný pocit, mít Anetku u sebe, ani jsem ji na sobě necítila, vážila 470 g.
Manžel se těšil na další den, že to zkusí on, ale bohužel kvůlichřipkové epidemii zakázali návštěvy a za Anetkou jsem jezdila jen já s mlíčkem a klokánkovat. Nechodila jsem na nákupy, s přáteli jsme se vídali jen pokud byli zdraví. Měla jsem obrovský strach, že kdybych onemocněla, byla by tam sama, nemohla bych za ní. Jeden den v týdnu jsem si dala na odpočívání a jinak každý den jezdila cca na tři hodiny do nemocnice. Anetka absolvovala průběžně spoustu vyšetření. Vše s dobrými výsledky. Dechovou podporu měla vždy jen minimální. Pár dní ji trápilo nafouklé bříško, ale po úpravě doplňků do mléka se to srovnalo. Báli jsme se, aby neměla problém se střevy, což u takhle brzy narozených dětí je velký problém. Dvakrát dostala transfuzi. Po dlouhém 1,5 měsíci povolili návštěvy a manžel mohl dcerku konečně vidět. Po dlouhých 43 dnech. Když ji viděl naposledy, měla 470 g a pak až když měla 1100 g.
Po 66 dnech Anetku přesunuli na odd. Intermediární péče. Byla bez dechové podpory a vážila cca 1200g. Vše tam probíhalo jinak. Přístup sestřiček jiný, než na co jsem byla zvyklá, alespoň jsem mohla s Anetkou víc manipulovat. Přebalovat, vyndat si ji sama z inkubátoru, nakrmit. Postupně jsme zkoušeli i přikládat ke kojení. 30. 3. jsem nastoupila na oddělení maminek, abychom více trénovali kojení a byly víc spolu. Bohužel jsem hned druhý den musela odjet domů, protože jsem přišla do kontaktu s jednou nemocnou maminkou a nakazila jsem se nějakou virózou. Nedovolila bych si ohrozit cizí děti, natož to své, když už jsme byly tak blízko domovu. Strašně špatně jsem to snášela. Celou dobu jsem se držela, nebyla jsem nemocná a teď, když už konečně můžeme být spolu. Neviděla jsem Anetku nekonečné 4 dny, ale manžel mě nahradil a každý den za ní po práci jezdil. Díky tomu, jsem se cítila trochu lépe. 4. 4. 2017 jsem se konečně mohla vrátit zpět. Anetka vyměnila inkubátor za postýlku a další den ji přeložili na oddelěnínedonošených, 7. 4. jsme dostali společný pokojíček, nepopsatelné štěstí, konečně spolu. První noc jsem vůbec nespala, při každém kňournutí ji kontrolovala. Poslední týdny v nemocnici byly psychicky nejvíc náročné. Možná je to tím, jak už je domov na dosah, dny přestanou utíkat a celé se to šíleně vleče.
12. 4. 2017 byl ten den D, kdy jsme si naši holčičku odvezli domů. S retinopatií jednoho oka, absolvovali jsme ještě tři kontroly v nemocnici a očičko se srovnalo. Anetka byla v nemocnici dlouhých 113 dní z toho 66 dní na JIRP. Do půl roku od propuštění jsme odbourali rehabilitační cvičení, pozorování na neurologii skončilo před 2. rokem bio. Vyřazení z rizikové poradny 2. rok korigo. Oční kontrola každý rok v pořádku, na plicní už také nemusíme docházet. I přes moji snahu jsme kojení nenatrénovali, a tak jsem 10 měsíců mléko odsávala. Máme doma zdravou skoro tříletou holčičku. Umí pěkně mluvit, pamatuje si spoustu básniček, dělá nám samou radost. V únoru 2019 se navíc stala velkou ségrou Adrianky, která se nám narodila ve 39tt. Měla jsem velký strach, aby těhotenství opět neskončilo předčasným porodem. Nakonec ta touha, aby Anetka měla sourozence, byla větší. V těhotenství jsem byla hodně hlídaná a jezdila jsem na kontroly do rizikové poradny ve FN HK.
Nikdy nepřestanu být vděčná všem lékařům (panu doktoru Malému a paní doktorce Navrátilové) a všem sestřičkám (hlavně Lucce, Janičce a Líďě), kteří se o Anetku starali především na oddělení JIRP, paní doktorce Zemánkové a panu doktorovi Martinu Štěpánovi, který byl u porodu Anetky a staral se o mě v druhém těhotenství. Děkuju za obě mé holčičky.
